Jizerský ultratrail - Koleno vrací úder

Na Jizerský ultratrail jsem se těšila jako děcko. Byla jsem si jistá, že v něm trhnu osobní rekord, a to pravděpodobně o několik hodin. Když jsem ho před dvěma lety běžela, měla jsem nedoléčený syndrom iliotibiálního vazu. Většinu závodu jsem propajdala s bolestí v koleni. (Předloňský report zde) Mezitím jsem prošla rehabilitací, fyzioterapií a koleno se od té doby neozvalo. Prostě samá pozitiva a běžecké jistoty. Kdyby mi někdo před závodem řekl, že rekord nepřekonám, budu se belhat ještě o 20 minut déle a další den vypadat, jako bych v dětství prodělala obrnu, označím ho za škarohlída a vyhodím z přátel na Facebooku.

Z Josefova dolu k Mariánským schodům

Oproti předchozím ročníkům posunuli start pod kopec. Sjezdovka se tak vybíhá na začátku, a ne na konci závodu. Nevýhoda je, že si po ránu nasbíráte mokro do bot. (A do konce závodu se ho nezbavíte; naopak několikrát další vodu přiberete). Proud závodníků se vyvleče nahoru k Hájence Peklo, aby potom spadl prudkým sešupem do Josefova dolu. Na odbočce ven z města chvíli zaváhám, když je u šipky na zemi sprejem napsáno JUD (místo JUT). Fonetika je holt potvora. Za Josefovým dolem čeká závodníky druhá sjezdovka směrem na Bukovou a potom sešup dolů do Záhoří. Kvůli rozvodněné Kamenici se mění trasa. Místo přes jez se probíhá Jiřetínem. Za ním čeká třetí sjezdovka. V duchu si říkám, že má pořadatel nějakou nezdravou zálibu ve sjezdovkách nebo v cizím utrpení.

Plazím se nahoru na Tanvaldský špičák. Zvednu hlavu a vidím, že proud běžců někde v půli sjezdovky mizí. Tak to je super, to se někde obíhá bokem a neleze se nahoru. Potom si všimnu, že se had vleče pod lanovkou. Ano, tím nejprudším svahem a až nahoru. Ještě jsem neuběhla ani 15 km a už mám za sebou tři sjezdovky. Tahle je naštěstí poslední.

Z Mariánských schodů na Jizerku

U Mariánských schodů na téměř šestnáctém kilometru je první občerstvovačka a kontrola. Ptám se, kde si mám nechat označit mapu. Paní mi vysvětluje, že to není potřeba, protože jsme probíhali přes snímací koberec. No jo, dojde mi. Než si doplním vodu do camelu a dám banán se solí, zeptají se jí na totéž další tři lidi. Když si uvědomím, kolikrát jí byl a ještě bude tento dotaz položen, obdivuju její trpělivost.

Mariánské schody jsou křivé, prudké, kamenité a kloužou. Lituju, že jsem si nevzala běžecké hole, protože tady by se hodily. Nějaký pan důchodce si o mě dělá starost, abych neuklouzla. Že prý tu přede mnou spadla běžkyně na loket. "Ještě že to nebylo na hlavu," volá za mizejícími zády. V duchu si říkám, že padlí na hlavu jsme v tomhle závodě tak trochu všichni.

Směrem k nádrži Souš potkávám dětský oddíl. S každým z nich si musím plácnout a povzbuzují mě, jako bych dobíhala na špici závěrečnou etapu UTMB (Ultra-Trail du Mont Blanc). Je to boží pocit.

Za Souší směrem na Jizerku začínám poprvé cítit koleno. A je mi pod psa. Vím, že to bude jenom horší. Ještě si od minule pamatuju tu bolest, kterou jsem ke konci závodu překonávala při každém kroku. Doufala jsem, že už to mám za sebou. Vlastně ani nevím, proč si koleno zrovna s tímto závodem nerozumí. Jestli je to prudkými seběhy (ale ty jsou u Brněnského masakru taky), nebo kamenitou tratí (ta mi zase nedělá problém u šumavského ŠUTRU). Nejhorší je vědomí, že mě čeká další rehabilitace, omezení běhání a že vůbec nevím, co je tentokrát špatně. Pak si ale vzpomenu, že minule jsem to dala. A zvládnu to i teď. Syndrom iliotibiálního vazu se prostě vrací, a když s tím šel závod doběhnout a koleno doléčit jednou, tak to půjde i podruhé.

Sebíhám dolů k občerstvovačce na Jizerce a uvědomuju si, že minule jsem v tomto místě už jenom šla. Ještě můžu běžet a snažím se to udržet, co nejdéle. Na občerstvovačce mají skvělé palačinky a domácí flap jacky. Díky tomu, kdo si s tím dal práci. Lidi na všech občerstovačkách jsou úžasní a platí to až do konce závodu. Pomáhají a povzbuzují. Pokaždé mě to nabije.

Z Jizerky do Hejnice

Přebíhám přes Promenádní a Kasárenskou na Smědavu. Na první tajné kontrole nás informují, že za sebou máme půlku závodu. Nakonec se ukáže, že to není pravda, protože se závod poněkud natáhl. U občerstvovačky potkávám kluka, který si sundal boty a kulhá jenom v ponožkách. Snažím se mu vysvětlit, že si je má obout, protože mu otečou nohy a už je nenavleče. Klasická ultra-běžecká poučka: boty se před cílem sundávají jenom v největší nouzi. Vrčí, že si je na nohy už dávat nebude. Mám pocit, že polohlasně dodává "něco o nějaké blondýně". Chápu ho. Taky nemám ráda nevyžádané rady. Ale té blondýně na rozdíl od něj už není osmnáct a má něco naběhané.

Z Paulovy paseky se běží krásnou technickou tratí přes Polední kameny. Je to jediné místo, kde trochu kufruju. Moje chyba: nikdy nevěř běžci před tebou, že zná trasu. Navíc organizátor předem upozorňoval, že na Poledních kamenech z důvodu ochrany přírody fáborky nebudou a běží se po turistické značce. Všude jinde je značení neprůstřelné.

Sebíhám kolem Hajního kostela dolů do Hejnice. Koleno protestuje. Nechci si to nechat líbit. Mám pocit, že jsem si od minulých obtíží na tu bolest zvykla a začala ji vnímat jako něco, co se občas děje. Čapek napsal povídku o muži, který leží v posteli se zánětem trojklanného nervu. Po letech se mi vybavilo, jak se snaží vnímat bolest jako něco cizího, co je mimo něj. Podobně to mám teď s kolenem. Ono sice pořád bolí, ale jako by mozek na každé zabolení místo spuštění vnitřního alarmu jenom klidně odpověděl: "Já vím".

 Z Hejnice do Bedřichova

Z Hejnice se vystoupá na Ořešník, a potom mě čeká nejtěžší úsek trasy. Sejít od Velkého Štolpichu pod vodopády. Seskakování z kamene na kámen je to nejhorší, co mě teď mohlo potkat. Polohlasně nedávám na organizátory a taky na přírodu, která nebyla od té dobroty, aby tady vytvořila měkkou lesní pěšinu po rovině. Od této chvíle je to už víc boj s psychikou než s fyzikou kondicí.

Cesta přes Hřebínek do Bedřichova po zelené je nekonečná. Je tak strašně nekonečná, že si to od předloni ještě pamatuju. Dalo by se tu krásně běžet, kdybych neměla nohy v háji. Konečně Bedřichovice. Obcí se rozléhá hudba z nějaké oslavy. Jestli začnou hrát "Knocking on Heavens Door" jako minule v cíli, budu tu brečet jako malá. Cítím se, jako bych od klepání na nebeskou bránu nebyla zase tak daleko. Naštěstí Bob Dylan vyšel z módy.

 

Posledních pět kilometrů do cíle

Čeká mě posledních pět kilometrů závodu - výstup na Královku a potom dolů od Josefovské přehrady k cíli. Asi kilometr a půl před ním špatně našlápnu a svalím se za nepublikovatelných nadávek do borůvčí. Chvíli se bojím, že mám kotník pryč, ale jde rozchodit. Jsou mi gentlemansky zapůjčeny běžecké hole. Vytvářím na úzké lesní pěšině kolonu. Snažím se pustit běžce před sebe. Prý ani omylem, už toho mají taky plné zuby a předbíhat mě nebudou. Belháme se v husím zástupu tři za sebou jak pochod invalidů a je nám všechno tak nějak jedno. Kulhám na pravou (koleno) i na levou (kotník). Posledních tři sta metrů do cíle se donutím k běhu.

 V cíli

Mám to za sebou. Všechno mě bolí, ale je to skvělý pocit. Dostávám zeleninové kari a nealko pivo. Vyzvednu si finišerskou odměnu a mizím na chatu. Stojí přímo nad sjezdovkou. Plazím se do svahu. Předbíhají mě dva pětiletí špunti a smějí se tomu, jak se belhám. Nemám už sílu se bránit, navíc čas hraje v můj prospěch. Až jednou začnou pořádně běhat, kilometry mě pomstí.

Podle původních propozic tratě měl mít závod 69 km. Organizátoři uznávají, že se jim to vymklo a má něco k 75 km. Známému GPSka ukázala přes 77 km. Vůbec bych se tomu nedivila.

Organizátorům i dobrovolníkům na občerstvovačkách patří velký dík; za pohodovou atmosféru, dobré značení i doprovodný program v cíli. Díky tomu všemu to nakonec stálo za to. Přesto si myslím, že to byl můj poslední ročník JUT. Tahle trať dvakrát dokázala, že není s mým kolenem kompatibilní.